Bolest je něco, co odmítáme a utíkáme od ní.

Většinou když jí zacítíme, jdeme okamžitě něco dělat, zapálit si cigaretu, uklidit zahradu, projet se na kole, nalijeme si panáka s přáteli, hlavně ať nejsme s tou bolestí. Neumíme být chvíli se sebou. Zvykli jsme si, že utíkáme před jakoukoliv negativní emocí, která nám není příjemná.

"Au, tlačí to, bolí to a je to nepříjemné a ta spousta myšlenek, kde se najednou vzaly?"

Chceme spát a je to tu, zase. Zase ty stejné myšlenky a ten tlak v břiše. Píchnutí, staženost, tenze. "Co to po mě chce, chci spát přeci"

Když bychom se každý den na pár minut zastavili v tichu sami se sebou, zjistili bychom, že naše duše nám něco sděluje. Prostřednictvím emocí upozorňuje na to, že něco není úplně oukej. Ale my jsme se naučili neposlouchat naše emoce a od těch nejvíce urgentních utíkáme do nějaké činnosti. 

Velké bolesti cítíme nejvíce, když nás někdo opustí, zemře, ublíží nám, zradí nás, poníží. Takové činy se nedějí ovšem pro to, aby potvrdily to, jak svět je zlý, nespravedlivý. Dějí se proto, abychom měli šanci uzdravit naše nejhlouběji uložená zranění.

Běžně o nich nevíme. "Naše šéfové je prostě kráva a basta a ty kolegyně jsou pěkný svině od přírody". A máme alibi. Oni. Já ne. 

Bytost, která se rozhodne osobnostně růst se na své cestě dříve či později potká s tím, že existuje něco jako projekce a že to, že všechny ženský kolem jsou krávy asi bude spíše můj problém než jejich. Možná si uvědomíme, odkud vítr vane a že vnitřní dítě je zraněné, chyběla mu maminka a možná dokonce samo naše ženství si nese velké bolesti z minulých životů. To ale není teď podstatné, podstatné je, že pokud k sobě chceme být pravdivý, nevyhneme se své bolesti.

Za mě to není možné a neznám ani nikoho, kdo by našel sám sebe bez bolesti. 

Přiznat si svoji vlastní bolest, možná i určitou marnost může být velký krok na cestě uzdravení. Naše emoční těla doslova do prostoru srší naše bolesti a my jsme si zvykli, že je hodíme na partnera/partnerku, kolegu, dítě, mámu, dědu,.. atd. Prostě ven. Hlavně, ať to nebolí mě.

"Ať si to radši vyžere ten dědek, co mi tenkrát dal tím páskem přes prdel. Stejně může za všechno on."

Takto snadno trousíme kolem sebe vinu, výčitky a mnoho bolesti, která je pro nás tak nesnesitelná. 

Bolest můžeme najít za smutkem, za vztekem, je hluboko. A bolí. Pak jen někdo brkne na strunu této bolesti a my reagujeme jak čertík. Proč? Protože nám někdo stoupl do emoční rány. Nevědomě. Neví o tom, že takové zranění neseme. Mnohdy o něm nevíme ani my. Ale když nám někdo opakovaně stoupá do emoční rány, můžeme začít mít dojem, že svět je fakt svinstvo a lidi jsou zlý. Nejsou. Jen si nejsme vědomi té bolesti.

Je to jako s ránou na těle. Jedete na bruslích, spadnete, odřete si obě kolena do krve. Logicky si doma ránu vyčistíme, můžeme použít obvaz, opečujeme svá kolena. Proč toto ale neděláme se svou bolestí? Proč se na ní nejdeme podívat? Opečovat jí.

Takto se chováme ke své duši. Děláme, že není, že bolest není, že to nevidíme, nechceme to vidět. Proč? No protože to bolí a protože se to nenosí v dnešní společnosti, která se snaží působit dokonale. Ale to je iluze. V této dokonale působící společnosti chodí zraněné děti, kterým je třeba 50 let, ale stále je trápí to, že maminka byla na ně zlá. 

Společnost nás neučí pracovat s vnitřní bolestí. Neučí se to ve škole, neučí se to v rodině, naopak mnohdy panuje výchova biče a cukru, jsme k sobě lhostejní. Ale opět, není důvod se zlobit na maminku, že byla zlá. Pravděpodobně její maminka byla mnohem zlejší. Je to generační záležitost a přeléváme vlastní bolesti na své děti a ty na své a takto si tady hrajeme takovou prapodivnou hru.

Dnešní doba nám ale pomáhá velice. Tlačí na nás, ano, ale zároveň vnímavý jedinci si mohou uvědomit, že je to vede k tomu, aby se na svou bolest podívali. To je velice individuální a není možné ani dávat nějaké univerzální návody na hluboký vnitřní ponor. 

Bolest se domnívám je nutné prožít. Netočit se k ní zády, ale naopak jí pozvat. Co nám chce říct? Co nás to tak bolí? A proč to tak bolí? 

Pokládejme si otázky. Mluvme sami se sebou o tom, co to bolí a co to po nás chce. 

Možná najdeme za tím vším vnitřní dítě, které chce, abychom s ním byli. Abychom ho ujistili, že ho máme rádi. Možná chce jen pohladit. Možná se mu nelíbí, jak pořád jen pracujeme a neděláme nic zábavného.

Odpovědi nevím, nosíte je v sobě vy. 

Ale co vím, že odhazováním slupek smutku, vzteku a bolesti nacházíme své pravé já, svou autenticitu, svoji jedinečnou esenci božství a uzdravujeme sebe.

Tím pak tvoříme harmoničtější prostor, vztahy, partnerství, rodičovství. To vše se odrazí v naší vnější realitě, pokud se podíváme do svého vnitřního prostoru.

Učme se nevidět bolest jako špatnou, ale učme se jí zvát do našich životů, nese v sobě mnoho dobrého, ať se to na první pohled jeví jak nesmysl.